Usedlost jako z pohádky Tisíce a jedné noci, s 365 komnatami v maurském slohu, působí v romantickém Itálii jako zvláštní sen.
Krápníkové galerie nádherného hradu má výklenek, ve kterém se dočtete: „Stydím se za to, ale pravda je taková, že Itálie je v rukou zlodějů, lichváře, prostitutek a překupníků, kteří ho kontrolují a postupně sžírá. No ne proto se stydím, ale proto, že si to zasloužíme. „
Tento citát patří bývalému majiteli hradu Sammezzano, významnému florentskému politikovi a polyhistor Ferdinandovi Panciatichimu Ximenesovi Aragonie. Vyslovil ho někdy v polovině 19. století.
Pamětní věta je však jen jehlou v kupce sena – a mnozí návštěvníci hradu si ji vůbec nemusí všimnout. Hrad, který se nachází asi 45 minut na jih od Florencie, má totiž takovou neuvěřitelnou výzdobu, že takové „detaily“ zpozorují jen velmi pozorné oči.
Hrad, tak jak ho turisté mohou obdivovat dnes, přestavěl zmíněný dědic Ferdinando Panciatichi Ximenes d’Aragona (1813 – 1897). Stavba má však mnohem delší historii. Podle historických dokumentů je jasné, že stál již kolem roku 780!
Pozemek is hradem dlouhá léta patřil velmi vlivné florentské rodině Altoviti, která mimo jiné podporovala i umělců jako Rafael, Michelangelo nebo (paradoxně) vědců Galileo Galilei. (Paradoxně proto, že bankéřské rodina Altoviti se starala hlavně o papežské finanční záležitosti a několik generací zastávala vysoké funkce správců papežských financí – a jak víme, Galileo nebyl zrovna najvzornejším katolíkům.)
Rodina Altoviti nemovitost později prodala kolegovi bankéři Sebastianovi Ximenesovi, který byl také významným patronem umění. V rukou rodiny Ximenes hrad zůstal až do roku 1897, kdy v něm naposled vydechl zmíněný Ferdinando Panciatichi Ximenes Aragonský.
Ferdinando byl politikem, architektem, inženýrům, botanikem, podnikatelům a mimořádně činorodým člověkem, který předsedal několika spolkem a společnostem a kromě přestavby hradu se zaměřil i na vybudování náramný, 65-hektarového parku u hradu.
Budování velkolepých botanických zahrad s množstvím vzácných stromů a rostlin kdysi patřilo k prestiži tak jako dnes sbírání luxusních aut. Na rozdíl od vozového parku, ten botanický má zjevně delší trvanlivost (a také společenský užitek).
Návštěvníci hradu Sammezzano tak mohou svůj úžas z nevídané krásy komnat prodýchat například pod některou ze 150-letých sekvojí. Ta nejkrásnější je vysoká 50 metrů a rozpětí větví téměř 9 metrů.
Skutečnou perlou Toskánska však není park (podobně velkolepých nejen na severu Itálie najdete několik), ale samotný hrad. Ferdinando ho totiž pojal jako své životní dílo. Na rozdíl od jiných toskánských paláců a majestátních vil, tento hrad se vymyká všemu svým neobvyklým stylem. Majitel ho totiž dostavěl a přestavěl v tzv. maurském slohu.
Tento mimořádně zdobný styl je typický kombinací islámského vlivu (zejména z oblasti severní Afriky) a evropských prvků – ze Španělska a Portugalska. Pro maurský styl jsou charakteristické tzv. arabesky – drobné ornamenty vložené do podkovitých oblouků.
A v Sammezzane jsou arabeskami vyzdobeny téměř všechny komnaty!
V 70. letech hrad fungoval jako luxusní hotel s restaurací. V 90. letech ho zavřeli, vyklidili av 90. letech ho koupila britsko-italská společnost. Její původním úmyslem bylo zrekonstruovat hrad tak, aby mohlo sloužit jako turistická atrakce.
K významné rekonstrukci dodnes nedošlo, hrad se dostal do exekuce av květnu 2017 ho koupila dubajská společnost za více než 15 milionů eur.