Vídeňské domy z přelomu 19. a 20. století se pyšní vysokými stropy, velkorysými schodišti, byty s přechodnými pokoji, jejichž okna směřují do ulic. Kuchyním obrovských bytů kdysi hodně prostoru a ani světla nedopřáli. Obyvatelé Vídně však vztah ke svému bydlení změnily, potřebují více jasu, komfortu a umně zosnovaného kuchyňského života. Takového, který kuchyni spřátelí s dispozicí celého bytu.
Když se francouzský pár, ona i on lingvisté, rozhodli žít ve Vídni, přivezli si s sebou kus rodinné historie – křesla, komody, truhly, starožitné vitríny, obrazy, plastiky. Věci, které se v jejich končinách dědí z generace na generaci a postupně zaplňují zákoutí domácností. K tomu všemu zcestovalá dvojice našla zálibu ve sbírání koberců. V zemích, kde rodina dosud delší dobu působila, si vybrali koberce, co svými vzory a tkaním charakterizovaly navštívené regiony.
Vytvořit domov, který bude koláží typických prvků francouzského způsobu bydlení a současně uvolní prostor moderní funkčnosti ve více než stoletém bytě, je jistý způsob umění. Navzdory profesionalitě architektky se interiér jen postupně otevírá současnému stylu bydlení. Zatím se domácí zavázali pouze na polovinu toho, co radí architektonický návrh. Do něj vložila své zkušenosti slovenská architektka Andrea Očková, která dlouhá léta působí ve Vídni. Ptali jsme se jí na přeměnu tohoto bytu a také na zkušenosti s podobnými prostorami. Byl to můj první projekt tohoto charakteru a musím se přiznat, že jsme spolu bojovali. Nesouhlasila jsem, aby tu zůstali některé kusy nábytku. Typově sem neseděli. Neuspěla jsem. Moji klienti jsou lidé velmi zcestovalí, žili na různých místech světa, přiblížili se různým kulturám, každý pobyt v cizině se promítl i do jejich domácnosti. Zážitky si zhmotňovaly věcmi do bytu. Jejich interiér dotvářejí cizokrajné koberce, ruské samovary a na západě módní matrjošky, čínské kresby a umělecké předměty současnosti. Protože jsou to Francouzi, těšili se z části bytu vytvořené pod galerií. Ta jim připomíná typické pařížské "studio". Při takových klientech jsem se naučila míchat styly, vytvářet kontrasty, nebát se jich. Na dispozičním řešení bytu jsme se shodli hned. Spojili jsme velkou chodbu s malou kuchyní a vytvořili jsme krásný vstupní prostor. Zde nábytek kuchyně přechází do šatníku a svou jednotnou linií a materiálem spojuje, a zároveň definuje jednotlivé zóny. Okno s výhledem na schodiště máme v plánu vybavit podsvícenou vitráží. I nyní už vidět, že dobrým osvětlením se vytratilo šero z chodby a podsvícením vznikl efekt slunečních paprsků. Tak se dosud nevyužitý velkorysý vstupní prostor zprovoznit, dotváří kuchyni a ta je i jeho pokračováním. Budeme měnit barvy v bytě a některé kusy nábytku v obývacím pokoji. Děti jsou již jednou nohou pryč z rodičovského domu, tak ho budeme přizpůsobovat nové situaci. Některé kusy nábytku bych i dnes vyměnila a nahradila moderními, zredukovala bych předměty, nechala jen cennější. Obývací místnost bych zařídila moderními designovými kusy nábytku ze začátku minulého století. Původně jsem pracovnu umístila do ložnice, která je dost velká a během dne nevyužitá. Získal by se větší prostor v obývací zóně a zejména vstup do studentského pokoje, který nyní vede přes pracovnu a ruší klid potřebný při práci. Jejich potenciálem jsou právě stropy, které lze předělit galerií, využít jejich na spaní i jinak. Můžete zavěsit lampy, jak se vám žádá, ne jako v moderních prostorách s výškou 2,55 m. Tyto byty však mají i své nevýhody, například vytápění velkého objemu. Jejich dispozice vycházejí většinou ze životního stylu ze začátku minulého století: malinké pokojíčky pro služky, tzv. kabinety. Kuchyně také nebyla v té době reprezentativním prostorem. Obvykle byla stísněná, tmavá, v nejméně lukrativních částech bytu. Zprovoznit takový starý byt podle dnešních moderních kritérií je náročné na přestavbu. Výsledek však většinou stojí za to.